Březen 2016

(skoro) SEDMNÁCT

28. března 2016 v 9:54 | A. |  Motivace
Předevčírem jsem měla narozeniny. Jo, už je mi sedmnáct. Konečně si můžu přeškrtnout to "skoro" v menu. Jupí!

Asi si myslíte, že budu psát o tom, jaký jsem měla den, kolik dárků jsem dostala a kdo mi popřál. To jste vedle. Dnešní článek nebude ale ani o "gympláckých" věcech. I když to nesouvisí ani s jedním tématem, souvisí to vlastně s oběma.

Tenhle článek mě přimělo napsat hned několik věcí. První z nich je asi můj lednový dopis sobě. Nedívejte se tak, vysvětlím vám to. Na začátku každého roku si sepíšu nějaké cíle, požadavky nebo prosby na sebe na celý nadcházející rok. Zalepím to do obálky a otevírám to vždycky až na Silvestra. Celý rok žiju jakoby v nevědomosti, pak se kouknu a zjistím, co jsem splnila, jestli jsem za ten rok něčeho dosáhla, jestli mám pořád na určité věci stejné názory, jestli jsem se změnila a tak podobně.
Jsem člověk, který se rád posouvá a zlepšuje, jenže taky ráda prokrastinuju. A hodně. Tohle je způsob, který mi pomáhá se prokrastinaci vyhnout nebo na ni aspoň nemyslet. Pokud byste chtěli o prokrastinaci samostatný článek, stačí říct!

To mě vede k druhému důvodu, proč mě napadlo napsat tenhle článek. Před nějakým časem jsem ve volné chvilce projížděla facebook a narazila jsem na několik obrázků. Vypadaly asi takhle. Všechny měly hromadu lajků a komentářů - lidé s nimi jednoduše souhlasili.

No a poslední a třetí důvod jsou moje uplynulé narozeniny. Nevím, jestli to tak máte taky, ale v tenhle den mi vždycky dojde, jak dlouho už tu jsem, připomenu si, co jsem dokázala a čeho chci dosáhnout.

Všechno tohle se nakonec spojilo a dalo vzniknout tomuhle článku. Teď už ale k němu.


Jak vás gympl změní?

20. března 2016 v 9:00 | A. |  Nezařazené
Poslední dobou si začínám všímat, že se chovám úplně jinak než na základce. Ne, že by se mi tak moc změnilo chování, ale mění se můj "přístup k učení". Zatímco na základce jste u mě v pouzdře našli všechny odstíny modré, teď jsem ráda, když mám náhradní propisku. Asi jsem zlenivěla nebo tak něco. Nicméně jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo to tak má. A co všechno se po příchodu na gympl změnilo?

1. Čitelně napsaný zápis je přežitek.
2. Když má někdo u sebe i jinou barvu než propiskovou modrou, je boss. Popřípadě i pokud má propisky dvě.
3. Mnohem víc spolupracujete se spolužáky. I když vám nechá opsat fakt příšerný zápis, jste rádi, že máte aspoň něco.
4. Když jste nezadaní, vídáte objímající se a líbající se páry denně po chodbách. A pěkně vás to sere.
5. Když jste zadaní a máte svou drahou polovičku jen o třídu vedle, líbání a objímání je neskutečná prychická podpora.
6. Když chybíte na nějakou hodinu a pak přijdete, pokračujete v zápisu. Pokud si vynecháte, je ta stránka odsouzena k věčné prázdnosti.
7. Učebnice nosí pouze jeden člen lavice. Kdo by se s tím tahal, že.
8. O jídlo se dělíte s téměř všemi členy třídy, vyměňujete ho a nabízíte, protože si chcete udržet oblíbenost.
9. I když jste na základce odsuzovali taháky, máte jich najednou plnou lavici i pouzdro.
10. Pokud budete sobečtí, nepřežijete. (Viz bod 3, 7 nebo 8)

Když jste přišli na gympl (nebo na střední), stali se z vás "lajdáci" i přes to, že jste na základce byli "pilní studenti"?
Nebo to bylo naopak? Změnila vás střední škola v některých věcech?

Když je toho víc, než jste si mysleli

9. března 2016 v 17:53 | A. |  Motivace
Už skoro čtrnáct dní ležím doma s bolestí v krku a jak tak postupně od poslužáků zjišťuju, za tu dobu, co jsem doma, se stihli naučit celou 200 stránkovou učebnici biologie i pozpátku, probrali detailně každý stát světa, zjistili, jak funguje vesmír a ještě si z toho všeho stihli napsat písemku.

Tak naivně jsem si myslela, že když budu nemocná a nebudu muset do školy, budu mít čas na blog, budu přispívat denně, koukat na seriály a spát do oběda. Hahaha. Místo toho sedím v knížkácha učebnicích, dopisuju sešity a snažím se naučit všechno, co jsem zameškala, abych potom nebyla moc pozadu a všechno zůstalo v té zvladatelné rovině. Asi to někteří znáte.

Nedávno za mnou přišel můj mladší bratr, protože nevěděl, jak přečíst zápis osové souměrnosti. Chápete, osová souměrnost. Máte osu, podle které prostě překlopíte trojúhelník, a on se nad tím trápil. Potom si stěžoval, že dostal špatnou známku z angličtiny, protože neuměl slovíčka. Když jsem se ho ptala na důvod, ukázal mi, že se nenaučil asi patnáct slovíček a že jim z toho neohlásila písemku. A v mé hlavě blikalo červeně *patnáct slovíček* *neohlásila* Jo aha.

Když jsem byla na základce, asi by to na mě bylo taky moc. Samé nové věci, které musíte vstřebávat, je toho víc a víc. Teď si uvědomuju, nad čím jsem brečela. "Mami, ona nám dala 5 stránek do zeměpisu, chápeš?! Pět!" Pět maličkých A5 kdy navíc nadpis zabíral půlku té první. Takže vlastě jen čtyři a půl.

Při přepisování páté "áčtyřky" do češtiny a zjištění, že ještě nejsem ani v polovině, se mi chtělo brečet. Fakt. Včera jsem měla takovou slabší chvilku a vážně jsem byla nešťastná, kolik se toho na mě nakupilo. Už se těším na ty řeči "Měla sis to postupně dopisovat" Vždyť jo. To se vám strašně chce, když nemůžete mluvit, v krku vám hoří, antibiotika vám rozhasí celý zažívací systém a jste rádi, že se zmůžete na to, vzít si včas léky. Proč byste se do toho neučili, že se to vyslovuje "tracheáta" a že to má šest, osm nebo vlastně desítky nožiček.

Abych si vám tu ale jen nestěžovala, chtěla jsem vnést do článku i nějaké to mravní ponaučení nebo prostě radu. Asi nejsem jediný student, co onemocněl nebo je toho na něj prostě moc. Chápu vás, znalostí je hodně, času je málo a vás už prostě bolí ruka z další přepsané poznámky, jste unavení, nadáváte, proč ta škola je a kdo to sakra vymyslel, chce se vám vyhodit ten sešit z okna, zavřít se do pokoje a brečet, že si radši najdete práci.

Na všechny to jednou dojde, nezáleží, na jaké škole jste. Když mám takovou chvilku já, prostě si najdu na facebooku Přiznání vysokoškoláků. Nebo Autentické medicínské citáty. Nebo Prochrápej se medicínou. Nebo si prostě najdu blog, kde si stěžuje nějaký vysokoškolák a hodí tam třeba materiály ke zkoušce. Perfektní je na tohle třeba Bloncka, její články jsou fakt motivace.
Možná se vám to bude zdát kruté, že se ještě víc vystrašíte a ještě dřív sesypete, ale já to vidím jinak. Věřte mi. Po tom, co něco takového vidím, mi ta učebnice biologie nepřijde zase tak složitá a těch pár stránek do češtiny, pfff, to zmáknu za dvě hoďky. Tak nějak si přijdu tako ten můj brácha, co si stěžuje na něco tak lehkého, jako je osová souměrnost, protože pro vysokoškoláky musí být stěžování na tohle fakt trapas. Na to, co se učím týden, mají oni tak jeden večer. A ani nás, gympláky, ta výška nemine. Tak proč brečet nad učivem už teď, toho si ještě užijem za pár let.

Zkusili jste to? Jak to na vás působí?
Je to ještě horší nebo vám ta látka, co vypadala tak děsně složitě, přijde najednou lehčí?

Proktastinační pondělí

1. března 2016 v 0:48 | A. |  Z deníku druhačky
Poslední čtyři dny mě neskutečně škrábe v krku. Není to rýma, není to nachlazení, nemám vymluvené hlasivky, ale dost to bolí a pálí. Příští týden mám konferenci a potřebuju si dát hlas a krk zase dohromady, a tak jsem si dneska zašla k doktorce.

Přišla jsem do čekárny a zase rychle vyšla ven. Bylo tam asi deset malých dětí a každé z nich kašlalo nebo prskalo volně do vzduchu a otíralo si své malé prstíčky plné bakterií všude, kde mohlo. Docela jsem se bála, abych neodešla ještě víc nemocná, než jsem přišla. Dostala jsem na týden antibiotika a předepsané ležení doma v klidu v posteli. Hned, když mi to doktorka říkala, proběhlo mi hlavou "A kdo to má jako všechno dopisovat?". Ale jde to.

Po příchodu do školy jsem si vyslechla přednášku v biologii a pak jsem měla hodinu fyziky. Následující čtyři hodiny jsem byla odsouzena trpět v lavici a poslouchat výklad, stresovat se ze zkoušení a snažit se neusnout. Kupodivu, byla jsem vysvobozena. V pátek máme vernisáž k výstavě našich výtvarných prací a to bychom nebyli mi, kdybychom nestíhali. Samo, že jsme v totálním skluzu. Učitelé nás omluvili z hodin a tak jsme celé čtyři hodiny fotili, tiskli, vyrývali, lepili, paspartovali a rámovali.

Na přichystání výstavy je nejhorší materiál. Když nemáte co vystavovat, jste prostě v háji. Takové ty věci kolem zvládne už kde kdo.

Malá ukázka našeho uměleckého nepořádku a úmorné snahy.

Po (snad) úspěšném zarámování mých obrazů mě čekala cesta do papírnictví a galanterie, cesta autobusem, jídlo a konečně pohodlí mé postele a další díly Dr. House. Ne, že bych neměla nacpaný diář a hromadu nesplněných úkolů, ale poslední dobou se nějak necítím na to, abych zvládala všechno. Holt všechno musí chvilku počkat.

Původně jsem chtěla do školy celý týden chodit, ale nakonec se asi rozhodnu pro omluvené a zasloužené volno. Na chvilku zpomalíme a uklidníme ten ruch všude kolem.

A co vaše pondělí? Taky jste ho tak nějak v pohodě zvládli nebo to byla katastrofa?
Míváte to tak taky, že se nezastavíte a pak máte dny, kdy vypnete a nejste schopní si ani dojít pro jídlo nebo pracujete pořád tak nějak stejně průměrně?
A co prokrastinace? Odkládáte věci na další a další dny nebo se tomu zdármě vyhýbáte?