(skoro) SEDMNÁCT

28. března 2016 v 9:54 | A. |  Motivace
Předevčírem jsem měla narozeniny. Jo, už je mi sedmnáct. Konečně si můžu přeškrtnout to "skoro" v menu. Jupí!

Asi si myslíte, že budu psát o tom, jaký jsem měla den, kolik dárků jsem dostala a kdo mi popřál. To jste vedle. Dnešní článek nebude ale ani o "gympláckých" věcech. I když to nesouvisí ani s jedním tématem, souvisí to vlastně s oběma.

Tenhle článek mě přimělo napsat hned několik věcí. První z nich je asi můj lednový dopis sobě. Nedívejte se tak, vysvětlím vám to. Na začátku každého roku si sepíšu nějaké cíle, požadavky nebo prosby na sebe na celý nadcházející rok. Zalepím to do obálky a otevírám to vždycky až na Silvestra. Celý rok žiju jakoby v nevědomosti, pak se kouknu a zjistím, co jsem splnila, jestli jsem za ten rok něčeho dosáhla, jestli mám pořád na určité věci stejné názory, jestli jsem se změnila a tak podobně.
Jsem člověk, který se rád posouvá a zlepšuje, jenže taky ráda prokrastinuju. A hodně. Tohle je způsob, který mi pomáhá se prokrastinaci vyhnout nebo na ni aspoň nemyslet. Pokud byste chtěli o prokrastinaci samostatný článek, stačí říct!

To mě vede k druhému důvodu, proč mě napadlo napsat tenhle článek. Před nějakým časem jsem ve volné chvilce projížděla facebook a narazila jsem na několik obrázků. Vypadaly asi takhle. Všechny měly hromadu lajků a komentářů - lidé s nimi jednoduše souhlasili.

No a poslední a třetí důvod jsou moje uplynulé narozeniny. Nevím, jestli to tak máte taky, ale v tenhle den mi vždycky dojde, jak dlouho už tu jsem, připomenu si, co jsem dokázala a čeho chci dosáhnout.

Všechno tohle se nakonec spojilo a dalo vzniknout tomuhle článku. Teď už ale k němu.


Na základce jsem byla ten "tichý šprt", který se sice skoro nikdy neučil, přesto měl (povětšinou) samé jedničky. Nikdy jsem nevyrušovala a nešlo mě moc vidět. Jen teda na soutěžích v matice a angličtině, ale o ty se stejně nikdo nezajímal. I přesto mě ale bavilo se zapojovat, bylo jedno do čeho. Halloween pro čtvrťáky, karneval, besídky, kouzelný les,... Bavilo mě organizovat, zařizovat, vždycky jsem radši byla v zákulisí než na jevišti, protože jsem nedokázala ani odvykládat básničku před třídou, hah. Ještě, že teď už zvládnu i to jeviště. Připadala jsem si "dospěle" mezi vrstevníky a řeknu vám, byl to fajn pocit, mít pravomoci, které ostatní neměli.

Tak nějak podobně jsem vyplňovala i svůj volný čas. Tábory, besídky, výtvarka, klavír... později se přidal školní časopis, přednášky, konference, blog. Když jsem trochu povyrostla, začala jsem vnímat ty aktivity jinak. Všechno jsem začala vnímat "dospěleji". Dělala jsem něco, v čem jsem viděla smysl. Vždycky jsem chtěla něco dokázat, něco tu po sobě zanechat. Proč nedělat to, co mám ráda a co mi jde?

Najednou jsem si začala určovat cíle. Čeho bych chtěla dosáhnout v tomhle a v tomhle? Co mě baví a co ne? V čem se můžu zlepšit? Bude to prospěšné i ostatním? Už mě nebavilo jen sedět a koukat na zeď facebooku, chtěla jsem ten můj čas využít nějak jinak. Smysluplněji. Každý stárne a jednou tu nikdo z nás už nebude. Když můžu něčeho dosáhnout, proč bych se toho měla vzdát? Každým rokem jsme starší a už nikdy nevrátíme čas. Zní to jako klišé, ale je to pekelná pravda. A čím budete starší, tím víc vám to bude docházet.

Když jsem uviděla ty obrázky, kde lidé shrnují jejich 'daily routine', bylo mi smutno. Neříkám, že nemám instagram nebo snapchat, že občas nesedím u facebooku nebo nekouknu na seriál, ale neshrnuje to mou denní rutinu, to fakt ne. Vždycky mě mrzí, když vidím, jak někdo jen sedí doma a hraje nějakou hru na počítači nebo kouká na seriály a cpe se jídlem. Prostě proč? Vy jste nikdy neměli cíle, nechtěli jste ničeho dosáhnout? Nepřijde vám to trochu jako mrhání časem?

Ne každý musí být ambiciózní, já vím. Ale nikdo po vás nechce, abyste vyhráli The Voice, vyšplhali rekordně rychle na Mt. Everest, počítali v šesti letech kvadratické rovnice nebo byli nejlepším pianistou světa. Stačilo by jen přemoct lenost a jít k nějakému cíli. Umíte kreslit? Využijte to! Založte si blog, ateliér. Umíte hrát na klavír? Uspořádejte koncert! Jde vám angličtina? Jděte za tou sousedkou, které to nejde a nebaví ji to, a ukažte jí, že je to krásný jazyk a že není vůbec těžký. Pomozte jí. Přihlašte se s kamarády jako vedoucí na letní tábor nebo jako dobrovolníci k nějaké práci. Založte na škole čtenářský klub nebo diskuzní kroužek. Cokoliv.

Jedna moje bývalá spolužačka milovala tanec, hlavně aerobik. To víte, v roce 2005 to frčelo.
Začínala v nějaké páté třídě v taneční skupině, kde měla pár kamarádek. Bylo tam asi deset holek (převážně spolužaček), které bavilo tančit. Měly vystoupení na školní akademii a vypadalo to celkem dobře. Za nějakou dobu vystupovaly zase. Postupně se k nim začaly připojovat i jiné holky, později i kluci. Teď ta spolužačka tančí ve skupině s asi 150ti členy a dokonce trénuje maličké sedmileté děti, které vyhrávají i mistrovství ČR. A to ještě stíhá střední.
Nikdy se moc nezapojovala do ostatních věcí, žila jen tancem. Stačí vám jedna věc, ke které si vybudujete vztah a kterou budete dělat s láskou.

Nezáviďte ostatním úspěch, když ten obrázek dokonale vystihuje vaši rutinu. Buďte ti, kteří jsou úspěšní. Každý považujeme za úspěch něco jiného. Někdo ten Mt. Everest a někomu stačí jen úsměv sousedky, když vás pozdraví anglicky. Jen se odpoutejte od toho sezení doma u počítače.

Střední vás naučí počet párů nožek raka říčního (19, kdyby to někoho zajímalo), jaký typ půdy se nachází na jihu Polska, kdo byl povstalec za občanského hnutí nebo co to znamená Nembrotha Kubaryana.To, co vám ale nedá, jsou praktické zkušenosti, osvědčení o účasti na různých workshopech, přednáškách, zkušenosti s organizováním tábora nebo soutěží pro malé děti, absolventský diplom v klavíru. Věřte mi, všechno tohle vám jednou pomůže. Čím jste starší tím víc vám to bude docházet a mrzet vás, že jste nezačali dřív. Tak začněte už teď, ať potom nelitujete taky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bubble Bubble | Web | 28. března 2016 v 16:57 | Reagovat

Hezký článek, takový motivační, jak pro tebe tak pro okolí.
Ale někteří lidé v sobě prostě ty ambice nemají, ani nejmenší.
Mám jednu kamarádku, která v podstatě sedí celý den za počítačem, pokud ji někam nevytáhnu (a i to bývá problém). Nevím, jestli ambice neúspěchy ztratila, nebo je ani nikdy neměla, ale takhle jsem o ni nikdy neuvažovala. Toto je jediná věc, ve které se naše názory liší - dokud ji to nevadí, dokud ji to baví, tak to pro ni není ztráta času. I když to je smutné.
Já ambice mám, ale ne rozhodně v takovém rozsahu, jako ty. Nedělá mi problém celou neděli proležet a koukat na seriály. Ale zase bych to chtěla někam dotáhnout s kresbou, malbou, prostě uměním. Kreslím v podstatě každý den, a vidím pokroky.
Ještě před rokem jsem neuměla stínovat a dneska kreslím na zakázku :).

A aby to nevyznělo, jakože nesouhlasím, tak právě naopak - dokonce si takto nějak představuji perfektní článek pro úvodní stranu blogu. :)

2 A. A. | Web | 28. března 2016 v 21:34 | Reagovat

[1]: Týjo, to je super, že kreslíš a že tě to baví! :-)

Já vím, že ambice všichni nemají, to chápu. Jen mě občas zamrzí, když to někdo dělá z nudy, protože nemá co jiného dělat.

A moc děkuju!

3 Bubble Bubble | Web | 29. března 2016 v 18:05 | Reagovat

[2]: Děkuji :)
To ano, máš pravdu... :/ :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama