Duben 2016

#3hodinyspánku

27. dubna 2016 v 17:36 | A. |  Rady a tipy
Ať už jste na gymplu nebo ne, pravděpodobně vás to jednou potká. Nebo dvakrát. Nebo se z toho stane váš životní styl. Když ne během školních let, tak minimálně v tom posledním, maturitním ročníku, kdy opakujete jednu maturitní otázku za druhou, učíte se, čtete knížky a snažíte se dohnat to, co jste za uplynulé roky zameškali.

Učiva je moc, času je málo. Co s tím? Pokud nejste úplní lajdáci a záleží vám na známkách, nebude to pro vás lehké, ale výsledky pak budou stát za to. Neznám snad nikoho, kdo by dokázal odložit stranou filmy, seriály, zábavu s přáteli, koníčky, domácí práce, brigádu, přítele a prakticky úplně všechno, co (ne)má rád, jen aby měl čas se učit. Možná byste řekli, že o svaťáku (ten týden před maturitama, kdy se všichni bojí a dělají, že se učí, ale neleze jim to do hlavy, protože už je pozdě) to bude jinak, ale nebude. Ti, co chtějí mít perfektní výsledky, se začali šrotit už na konci druháku, a ti, kterým to je jedno, se do pořádného učení nedokopou ani tehdy.


Asi vám to podle titulku článku došlo, že mluvím o stavu, kdy přijdete domů ze školy, dáte si oběd, otevřete knížku a sešity, za malou chvilku kouknete na hodiny a se zděšením vykřiknete "Už jsou jako dvě ráno? To si děláš prdel!". Jo, i takové chvíle nastanou. (Co si myslíte, že mě inspirovalo k tomuhle článku, hm?)
Každý to máme s únavou jinak, někomu 3 hodiny spánku nevadí a dělá to tak běžně, někdo po druhém dru umírá a prospí celý další den i noc. Co tedy dělat, když se toho musíte hodně naučit a moc toho nenaspíte?

Co dělat pár dní před přijímačkama na střední?

12. dubna 2016 v 20:15 | A. |  Rady a tipy
Do přijímaček na střední zbývají už jen 3 dny. Píšou se celkem brzo, já je psala až 22. a 23. dubna. Tehdy to bylo jedno z nejdůležitějších životních rozhodnutí a první velká zkouška. Když se na to ale dívám s několikaletým odstupem, je to něco jako test z dějepisu. I když se všichni tváří, jakože když nebudete první, tak že jste v háji, vůbec to tak není. Určitě to nění věc, kterou byste měli ignorovat, ale pamatujte si, vypadá to mnohem hůř, než to doopravdy je.

Vzhledem k tomu, že už nemá cenu se učit a že pokud se ještě chcete učit, stejně prokrastinujete u tohohle článku, jsem se rozhodla vám sepsat aspoň pár malých "rad", které vám snad od toho stresu trochu pomůžou. aspoň prokrastinujete aktivně

Deštivo, občas zubaři

8. dubna 2016 v 18:29 | A. |  Z deníku druhačky
Posledních pár dní bylo docela slunečných a teplých. Chodila jsem ven, koukala na videa, přemýšlela nad článakama, věnovala se všemu možnému a taky se (ne)učila. Chtěla jsem vám dát o sobě vědět dřív, ale vždycky, když jsem chtěla psát, musela jsem odběhnout a pak jsem ztratila myšlenku. Ostatně, stejně jako dneska.

Ve škole jsme měli jen šest hodin a navíc začalo pršet, tak jsem plánovala, že hned, jak dojedu domů, něco napíšu, budu ležet v posteli s čajem a možná se půjdu učit. Taky to tak máte? Ve mně tohle počasí prostě evokuje takovou spací a poklidnou náladu. Můj perfektní plán ale narušili naši tím, že jedou nakupovat a že mám jet s nimi. No řekněte jim, že budete sedět doma.

Večer jedu zase pryč, takže skoro celý den strávím chozením a cestováním. Včera jsem taky trávila celý den mimo školu a domov. Byli jsme konzultovat jeden zubní zákrok. Čistěte si zuby, děti. Vrátí se vám to.
Byl tam snad nejpříjemnější zubař a sestřička, co jsem kdy viděla. Dokonce i paní na rentgenu byla milá.
Vždycky, když procházím kolem těch sestřiček a doktorů v bílém oblečení a cítím vůni všech těch možných past, injekcí, dezinfekcí a bakteriálních gelů, toužím po MDDr. nebo MUDr. před jménem. Fakt moc. Jenže zjišťuju, že s mým přístupem tam stěží budu mít cokoliv.

Po mé nemoci to ve škole není zrovna ideální, mám snad nejhorší známky, co jsem kdy měla. Nevím, jestli to byl pobyt u zubařů, špatné svědomí, nebo deštivé počasí, ale mám chuť se začít učit. Jako fakt pořádně, žadné naivní představy, že se budu učit na každou hodinu, učit se dopředu a tak, prostě se normálně regulerně učit, což si myslím, je v mých silách. A je taky v silách každého. Ono to učení není tak hrozné. Musíte si jen uvědomit, proč to děláte a jít si za tím.

Cestou od autobusu jsem vyslechla rozhovor asi páťáka a jeho babičky.
P: "Dneska jsem ve škole dostal 1-2 z matiky a 2 z češtiny. A to mě dost naštvalo."
B: "No, to je hezké. To ještě zvládneš vytáhnout."
P: "Tu matiku asi jo, ale tu češtinu ne, ta je mi jedno od první třídy."

Vážně? Vážně mu nezáleží na tom, co bude mít za známky? Někdo tak malý by se měl do školy přece těšit, ne?

Když nad tím tak přemýšlím, mně na známkách taky nezáleželo. Nezáleželo mi ani na učivu, dokud jsem měla jedničky. Teď, když se to schyluje k nepěkným číslům, sahám si víc a víc do svědomí a uvědomuju si, že bez učení a snahy to už prostě nejde.
Není to o známkách, ty o moc věcech nevypoví. Každý si umí napsat tahák nebo jinak podvádět. Horší ale je, když si uvědomíte, že okrádáte jen sami sebe. Vy budete ti, kdo to nebudou umět a potom budete před přijímačkama bezradní, protože máte sice dobré známky, ale učivu vlastně vůbec nerozumíte. A to nechci.

Co je nového u vás v poslední době? Učíte se pravidelně nebo to vždycky "prostě nějak dopadne"? Záleží vám na tom, co umíte nebo pokud projdete, je vám to jedno?