Motivace

Tohle je život a nic víc už nebude

2. února 2017 v 20:39 | A.
Asi jste si všimli, že je druhého února a já teprve píšu první článek tohohle roku. Věřte, že jsem se snažila napsat něco hned po Silvestru, ale nikdy jsem se neodvážila to vydat. Nebyla jsem spokojená, nemělo to "něco", kdy si řeknu, že se s vámi chci o danou věc podělit a předat vám něco, co má smysl.
Právě se pročítáte řádky mého článku, takže vám musí být jasné, že jsem to "něco" konečně našla.

(skoro) SEDMNÁCT

28. března 2016 v 9:54 | A.
Předevčírem jsem měla narozeniny. Jo, už je mi sedmnáct. Konečně si můžu přeškrtnout to "skoro" v menu. Jupí!

Asi si myslíte, že budu psát o tom, jaký jsem měla den, kolik dárků jsem dostala a kdo mi popřál. To jste vedle. Dnešní článek nebude ale ani o "gympláckých" věcech. I když to nesouvisí ani s jedním tématem, souvisí to vlastně s oběma.

Tenhle článek mě přimělo napsat hned několik věcí. První z nich je asi můj lednový dopis sobě. Nedívejte se tak, vysvětlím vám to. Na začátku každého roku si sepíšu nějaké cíle, požadavky nebo prosby na sebe na celý nadcházející rok. Zalepím to do obálky a otevírám to vždycky až na Silvestra. Celý rok žiju jakoby v nevědomosti, pak se kouknu a zjistím, co jsem splnila, jestli jsem za ten rok něčeho dosáhla, jestli mám pořád na určité věci stejné názory, jestli jsem se změnila a tak podobně.
Jsem člověk, který se rád posouvá a zlepšuje, jenže taky ráda prokrastinuju. A hodně. Tohle je způsob, který mi pomáhá se prokrastinaci vyhnout nebo na ni aspoň nemyslet. Pokud byste chtěli o prokrastinaci samostatný článek, stačí říct!

To mě vede k druhému důvodu, proč mě napadlo napsat tenhle článek. Před nějakým časem jsem ve volné chvilce projížděla facebook a narazila jsem na několik obrázků. Vypadaly asi takhle. Všechny měly hromadu lajků a komentářů - lidé s nimi jednoduše souhlasili.

No a poslední a třetí důvod jsou moje uplynulé narozeniny. Nevím, jestli to tak máte taky, ale v tenhle den mi vždycky dojde, jak dlouho už tu jsem, připomenu si, co jsem dokázala a čeho chci dosáhnout.

Všechno tohle se nakonec spojilo a dalo vzniknout tomuhle článku. Teď už ale k němu.

Když je toho víc, než jste si mysleli

9. března 2016 v 17:53 | A.
Už skoro čtrnáct dní ležím doma s bolestí v krku a jak tak postupně od poslužáků zjišťuju, za tu dobu, co jsem doma, se stihli naučit celou 200 stránkovou učebnici biologie i pozpátku, probrali detailně každý stát světa, zjistili, jak funguje vesmír a ještě si z toho všeho stihli napsat písemku.

Tak naivně jsem si myslela, že když budu nemocná a nebudu muset do školy, budu mít čas na blog, budu přispívat denně, koukat na seriály a spát do oběda. Hahaha. Místo toho sedím v knížkácha učebnicích, dopisuju sešity a snažím se naučit všechno, co jsem zameškala, abych potom nebyla moc pozadu a všechno zůstalo v té zvladatelné rovině. Asi to někteří znáte.

Nedávno za mnou přišel můj mladší bratr, protože nevěděl, jak přečíst zápis osové souměrnosti. Chápete, osová souměrnost. Máte osu, podle které prostě překlopíte trojúhelník, a on se nad tím trápil. Potom si stěžoval, že dostal špatnou známku z angličtiny, protože neuměl slovíčka. Když jsem se ho ptala na důvod, ukázal mi, že se nenaučil asi patnáct slovíček a že jim z toho neohlásila písemku. A v mé hlavě blikalo červeně *patnáct slovíček* *neohlásila* Jo aha.

Když jsem byla na základce, asi by to na mě bylo taky moc. Samé nové věci, které musíte vstřebávat, je toho víc a víc. Teď si uvědomuju, nad čím jsem brečela. "Mami, ona nám dala 5 stránek do zeměpisu, chápeš?! Pět!" Pět maličkých A5 kdy navíc nadpis zabíral půlku té první. Takže vlastě jen čtyři a půl.

Při přepisování páté "áčtyřky" do češtiny a zjištění, že ještě nejsem ani v polovině, se mi chtělo brečet. Fakt. Včera jsem měla takovou slabší chvilku a vážně jsem byla nešťastná, kolik se toho na mě nakupilo. Už se těším na ty řeči "Měla sis to postupně dopisovat" Vždyť jo. To se vám strašně chce, když nemůžete mluvit, v krku vám hoří, antibiotika vám rozhasí celý zažívací systém a jste rádi, že se zmůžete na to, vzít si včas léky. Proč byste se do toho neučili, že se to vyslovuje "tracheáta" a že to má šest, osm nebo vlastně desítky nožiček.

Abych si vám tu ale jen nestěžovala, chtěla jsem vnést do článku i nějaké to mravní ponaučení nebo prostě radu. Asi nejsem jediný student, co onemocněl nebo je toho na něj prostě moc. Chápu vás, znalostí je hodně, času je málo a vás už prostě bolí ruka z další přepsané poznámky, jste unavení, nadáváte, proč ta škola je a kdo to sakra vymyslel, chce se vám vyhodit ten sešit z okna, zavřít se do pokoje a brečet, že si radši najdete práci.

Na všechny to jednou dojde, nezáleží, na jaké škole jste. Když mám takovou chvilku já, prostě si najdu na facebooku Přiznání vysokoškoláků. Nebo Autentické medicínské citáty. Nebo Prochrápej se medicínou. Nebo si prostě najdu blog, kde si stěžuje nějaký vysokoškolák a hodí tam třeba materiály ke zkoušce. Perfektní je na tohle třeba Bloncka, její články jsou fakt motivace.
Možná se vám to bude zdát kruté, že se ještě víc vystrašíte a ještě dřív sesypete, ale já to vidím jinak. Věřte mi. Po tom, co něco takového vidím, mi ta učebnice biologie nepřijde zase tak složitá a těch pár stránek do češtiny, pfff, to zmáknu za dvě hoďky. Tak nějak si přijdu tako ten můj brácha, co si stěžuje na něco tak lehkého, jako je osová souměrnost, protože pro vysokoškoláky musí být stěžování na tohle fakt trapas. Na to, co se učím týden, mají oni tak jeden večer. A ani nás, gympláky, ta výška nemine. Tak proč brečet nad učivem už teď, toho si ještě užijem za pár let.

Zkusili jste to? Jak to na vás působí?
Je to ještě horší nebo vám ta látka, co vypadala tak děsně složitě, přijde najednou lehčí?

Cesta je cíl?

3. ledna 2016 v 20:28 | A.
Vždycky, když nemám nic na práci, honí se mi hlavou spousta myšlenek. Přemýšlím nad svým sokromým životem, nad tím, co budu dělat, co musím stihnout, co jsem udělala špatně, kam se chci dostat, jak to udělat,... Hlavou mi prolétá asi milion věcí. Asi nejsem jediná, co?

Když jsem dneska večer seděla u stolu, jedla ovoce a pila čaj, probíhaly mi hlavou přesně tyhle myšlenky. Určitě jste každý někdy chtěli něčeho dosáhnout. Dostat jedničku z testu, koupit si nový mobil, zvládnout něco, nebo se někam dostat. Měli jste nějaký cíl, za kterým jste se honili a obětovali jste mu všechno možné. Občas jste třeba po nocích plakali, že to nemůžete mít, ale že ostatní to mají. Záviděli jste jim a (tajně) si přáli, abyste to "něco" mohli mít. Snažili jste se, trápili a bojovali jste. Potom přišel ten den, kdy jste dosáhli vašeho cíle. Měli jste nový mobil, vaše tajná láska vás pozvala ven, napsali jste test z biologie na jedničku.

Jenže co pak? Dělo se něco dál? Prvních pár minut, dní, týdnů jste byli nesmírně šťastní. Konečně máte to, po čem jste toužili. Schválně se ale podívejte na svůj mobil. Jak dlouho ho máte? Rok? Dva? Pamatujete si, jak jste o něm snili? Jak jste ho tehdy nutně potřebovali a nechtěli nic jiného? Teď ho hodíte na stůl, na postel a je vám to jedno. Najednou máte přítele, kterého jste chtěly. Byl tak okouzlující, když vám poprvé napsal, viďte? Jenže po nějaké době už není tak dokonalý, jaký byl předtím. A co ta biologie? Test jste zvládli, dostali jedničku. Chvilku jste na sebe byli pyšní, ale co potom? Jednička se ztratila v další hromadě známek a už si pomalu ani nepamatujete, jak pro vás byla důležitá. Najednou to tak důležité není, že? Najednou je to samozřejmé.

Na našich cílech není nejkrásnější to, že jsme je splnili. Po chvilce si najdete jiný cíl, tady ten už vám nebude dost dobrý. Pamatujete si ale tu cestu? Tu sílu, kterou jste vynaložili, abyste vašeho cíle dosáhli? Přesně to je na tom to krásné.

Nebojte se bojovat, i když se to zdá nedosažitelné. Užijte si tu cestu a dejte do toho všechno. Potom budete vzpomínat na dny, kdy jse se snažili udělat maturitu, kdy jste se učili, užívali si, trápili se. Budete vzpomínat na to, jaké to tehdy bylo těžké. Budete vzpomínat na ty léta na střední mnohem víc než na váš Den D a na to, jaké ponožky jste si tehdy oblékli. Na ty ponožky si ani nevzpomenete.


("larva mění podoby" :'D, je skoro jak decepticon)


Já si teda jdu užívat cestu k lepší známce z biologie a jdu si dopít můj čaj.
Zastavte se a užijte si tu cestu. Bude to právě ona, na co budete po určitém čase vzpomínat.
 
 

Reklama